Výchovné styly a hledání toho nejlepšího: Autenticita na prvním místě

Když se člověk stane rodičem, často má pocit, že se z něj musí stát i odborník na kdeco - zdraví, řeč, stravu a hlavně výchovu. Na internetu se dočtete o desítkách přístupů – respektující, partnerský, montessori, autoritativní, laskavě důsledný, nebo úplně volný. Různí autoři představují své koncepty, které se navzájem liší či přímo vylučují. Odkazují se přitom na nejrůznější příběhy - o výchově dětí v indiánských kmenech či na africkém kontinentu. Každý slibuje spokojené dítě, klidného rodiče a harmonickou rodinu. Jenže se setkávám s tím, že lidé vyzkouší vše a přesto se nedaří dosáhnout toho ideálního výsledku. Někteří rodiče se mi svěřují, že z toho jsou spíše frustrovaní a ještě více se ptají “dělám to správně?”

Žádný univerzální recept neexistuje

Rodičovství je jedna z mála věcí, na kterou se úplně nedá připravit podle návodu. Každé dítě je jiné, každá rodina má svou historii, tempo i citlivost. To, co funguje jedněm, může být pro druhé naprosto nepoužitelné. A to je v pořádku. Přístup, který má opravdu smysl, není ten nejmodernější a jediný nejlepší – ale ten, který je náš. Takový, ve kterém se cítíme přirozeně, a který dokážeme opravdu žít.

Místo dokonalosti zkusme opravdovost

Děti velmi přesně vnímají, když se chováme „na sílu“. Když se snažíme být podle knih laskaví, ale uvnitř v nás bublá vztek. Nebo když opakujeme věty, které nám nejsou vlastní, jen proto, že jsme je četli v chytré publikaci. Takové chování sice může vypadat správně, ale taky působit nejistě.

Mnohem víc než teorie pomáhá autenticita – tedy to, že dítě vidí, že to, co říkáme, opravdu myslíme. Že jsme pravdiví i se svými chybami. Rodič, který dokáže uznat, že něco nezvládl a omluvit se, dá dítěti možná víc než deset perfektních výchovných postupů.

Inspirace ano, kopírování ne

Není vůbec špatně hledat inspiraci! V knihách, podcastech nebo u jiných rodičů. Ale inspirace není závazek. Z každého přístupu si můžeme vzít jen to, co nám dává smysl a co zapadá do našeho života. Výchova není o tom napasovat dítě do ideálního modelu, ale porozumět jemu i sobě a najít způsob, který oběma stranám pomůže být spolu v pohodě.

Každý máme co nabídnout

Někdo má dar trpělivosti, jiný umí rozesmát. Někdo vytváří pevný řád, jiný dokáže odlehčit napětí a uklidnit. Každé dítě potřebuje něco trochu jiného – a právě v kombinaci s námi vzniká to, co bychom mohli nazvat naším vlastním výchovným stylem.

A je také naprosto v pořádku, když se v rámci rodiny naše pohledy liší. Dva rodiče nemusí mít nutně stejný přístup, aby byli pro dítě dobří. Důležitější než shoda v metodě je respekt – k sobě navzájem i k tomu, že každý z nás jedná nejlépe, jak umí, s tím, co má. Dítěti tak ukazujeme, že i v rozdílnosti může být blízkost a že vztah není o tom, kdo má pravdu, ale že hledáme cestu spolu. Respekt k rozdílnostem druhého rodiče může dítě naučit víc než ten “nejlepší výchovný styl.”

Závěrem

Rodičovství není test z metodiky. Je to vztah, ve kterém nejvíc funguje to, co je opravdové. A autenticita je v něm vždy víc než dokonalost.